Cesta na sever
Autor: Jirka Jirout (IP zapsáno)
Datum: 02.09.2003 15:25
Tak jsem se konečně trochu vzpamatoval a můžu něco napsat o minulém týdnu a svém výletu do Stockholmu.
Jel jsem z Hradce Králové přes Prahu, Teplice, Cínovec a Berlín do Rostocku. Tam jsem sednul na půlnoční trajekt do Gedseru (po asi čtvrthodinové demonstraci Tatry pro nudící se noční směnu na celnici). Z Dánska pak přes most do Malmö a skrze celé Švédsko do Stockholmu. Provoz téměř nulový, dálnice široká a bez zatáček, celkem zajímavá rovinatá krajina. Hodil jsem tam tempomat a kochal se.
Dorazil jsem do Stockholmu, kterým jsem se bez problémů propletl pomocí Route 66 a GPS (dokonce i označení jednosměrek bylo v pořádku). Zaparkoval jsem auto na vcelku laciném a kamerami střeženém parkovišti a odebral jsem se do hotelu v centru města.
Druhý den ráno přijdu k autu, otočím klíčkem a nic. Startér se točí, leč motor neprojevuje ani elementární snahu o naskočení. Vcelku v klidu očistím palec rozdělovače, kouknu na kabely - a pořád nic. Stále ještě v relativním klidu vyměním i víčko rozdělovače a ono pořád nic. Zaplatil jsem parkování na celý den a odebral se do kanceláře, budovat kapitalistické světlé zítřky.
Večer jsem se potřeboval přemístit do Hiltonu za městem, kde nám začínala konference - pořád ještě jsem doufal, že tam přejedu autem. Nicméně při několika pokusech o nastartování (za pomoci ochotných kolemjdoucích) jsem přišel na základní problém - zapalování jaksi nezapalovalo a jiskra prostě nebyla. Nepomohla ani výměna indukční cívky (nejprve za nějaký údjaný ekvivalent, později za originál, který narychlo splašil a pomocí DHL dodal Radek Žáček). Pak jsem zjistil, že cívka je tam nevinně - při přímém zapojení na 12V se chovala tak, jak se sluší a patří. Došel jsem k závěru, že sám toho až tak moc nezvládnu a začal přemýšlet o alternativních řešeních.
Jediné, co mě napadlo bylo, že se na motor musí podívat někdo, kdo o něm ví víc, než já. Začal jsem tedy opatrně sondovat u Ladise a Martina Konečného, zda by si nebyli ochotni udělat menší výlet. V obou případech to bylo podstatně lehčí, než jsem čekal ;-) Nakonec to odnesl Ladis - jednak díky tomu, že má přeci jen blíž k elektronice a jednak mu ještě nebylo 26, což přineslo nezanedbatelnou slevu na letence.
A tak zatímco jsem já seděl ve stockholmském Hiltonu a koukal na presentace, ve kterých se moji kolegové předháněli v tom, kdo je lepší a efektivnější, v Čechách se Martin, Radek, Ladis a další pokoušeli na dálku odhadnou, co vše by s motorem mohlo být. Martin se v Pardubicích pokoušel vytáhnout nějaké informace z autorů řídící jednotky. Po mírném přesvědčování ADCIS zapůjčil řídící jednotku a koncový spínač zapalování ze svého auta. Co se týče informací, asi by to šlo nejlépe popsat starým úslovím o chlupaté dece... Dostal jsem jednu malůvku, kterou jsem si až na čísla pinů na konektorech bych bez problémů schopen odvodit sám, nicméně ing. Šíp přislíbil telefonickou pomoc v případě potřeby. Ladis v Praze dával dohromady zbytek materiálu - Havrla zapůjčil zapalování, multimetr, osciloskop a kdo ví co ještě.
Někdy kolem čtvrté odpoledne dorazil Ladis do Stockholmu (po dvojhodinovém letu a čtvrthodinovém vysvětlování toho, proč nemá zpáteční letenku na letišti v Ruzyni). Stále ještě na parkovišti jsme odzkoušeli koncový spínač a došli k názoru, že problém bude asi jinde. Protože na parkovišti nebyla k dispozici elektrická zásuvka, rozhodli jsme se auto dostat do jednoho se zamoobslužných servisů, o kterých se mi v týdnu zmínil kolega KG.
Zavolal jsem mu a požádal ho o pomoc se sehnáním odtahové služby. KG prohlásil, že jeden takový servis je kousek od nás a že nás tam dotáhne sám. Má prý dohodnutou večeři s bratrem, ale tu prý v pohodě stihne. Zapřáhli jsme Tatru za jeho Imprezu combi a vydali se na asi desetikilometrovou projížďku po Stockholmu. Nebyl to nejpříjemnější zážitek v mém životě, ale taková hrůza, jak jsem se obávat, to nebyla - i při vypnutém motoru reagovalo řízení i brzdy jakž takž přijatelně.
Když jsme dorazili do servisu, KG zavolal bratrovi s tím, že za chvíli dorazí. Zatáhli jsme auto do boxu, vytáhli vybavení a příručku a začali se hrabat v motoru. Poměrně brzy jsme přišli na to, že jednotka nespíná zapalování - a to ani moje vlastní ani půjčená od ADCISu. KG se ponořil do příručky, pak zavolal bratrovi ještě jednou a poté prohlásil, že má doma satelitní TV a že bratr holt chvíli počká. Já jsem mezitím po telefonu vytáhl z ing. Šípa něco málo dalších informací a podezření padlo na Hallovu sondu snímající polohu vačky.
Někdy kolem desáté večer jsme odhalili jednak to, že signál Hallovy sondy na vačce skutečně do jednotky nejde a že sonda sama o sobě je v pořádku. Začali jsme se připravovat na natažení provizorního kabelu od sondy. Poslední přeměření před odstřižením původního kabelu ale najednou ukázalo, že kabel je v pořádku. Problém byl nejspíš v konektoru, který se po několikeré manipulaci vzpamatoval a začal fungovat.
Protočil jsem tedy motor ještě jednou na již notně slábnoucí baterie (a děkoval Bohu za nápad vrazit tam 140Ah akumulátory místo standardních 75Ah, které by byly bývaly byly již dávno prázdné). A stal se skoro zázrak - motor sice nepříliš ochotně, ale přeci jen naskočil. Pochopitelně v oblacích dýmu, způsobených vším benzínem, nastříkaným do něho předešlými neúspěšnými pokusy. KG již na večer s bratrem zcela rezignoval. Společnými silami jsme vše jakž takž usadili na místo a kolem jedenácté jsme servis opustili a vydali se na cestu domů.
Tak to je v podstatě vše - ještě jednou děkuju Martinovi, Ladisovi, Radkovi, Havrlovi dalším za veškerou poskytnutou pomoc, vybavení a rady.
P.S. Havrlo, ty svoje skvělé kabely, co se s nimi musí kroutit aby vedly, prosím zahoď - máš u mě nové.